Zdá se mi to? Ne, nezdá opravdu jsem na této pobočce ještě nebyla. Co víc, já ani nevěděla, že ve městě je. Ne takhle velká, ani se sem nehodí. Budova jako hrom uprostřed planiny stromů. No co, alespoň to nemám daleko. Banka jako banka, no ne? Ale raději jsem se ještě jednou ujistila, že je to banka. Tu obrovskou tabuli nešlo přehlédnou skoro to vypadalo jako by tu firma sídlila ale podle letáku to bylo někde v jižní Evropě. To je fuk, prostě jsem sebrala svoji tašku ze špinavého chodníku a vyrazila.
Vešla jsem do obrovské haly, bylo tam spousta podpěrných sloupů, všechny podpírali balkóny nebo strop v Gotickém stylu . Byla to nádherná podívaná, vše bylo tak nazdobené a lesklé. Připadala jsem si jako bych se vrátila v čase a dostala se do minulosti. Jo připadám si jako princezna v zámku.
Ale neměla jsem na spekulace čas, musím co nejdříve zaplatit všechny složenky. Jinak mě odpojí od proudu i vody. Tak šup, šup. Přešla jsem k pultu, za ním seděla žena. Byla středního věku, vlasy blonďaté barvy měla stáhlé do velmi uplého drdolu na hlavě. Na nose měla brýle a upřímně vypadala jako velmi přísná učitelka ze základní školy, ta rudá rtěnka to jen potvrzovala.
"Dobrý den, jdu zaplatit složenky" Řekla jsem ji když se na mne tázavě podívala.
"Jméno?" Promluvila velmi tvrdým a usedlým hlasem.
"Elizabeth Rothen" S tím jsem ji podala upomínkové dopisy. Koukla se do počítače a chvíli zasvištěla prsty po klávesnici.
" Číslo účtu 50567340?"
"Ano, je to mé" Přikývla jsem a už si vytáhla z kabelky peněženku.
Když jsem ale zvedla hlavu zjistila jsem, že se na mě usmívá. "Prosím, dozadu už tam na vás čeká pracovník, který s vámi tuto záležitost vyřídí" Ukázala mi na dveře schované za několika sloupy. Trochu mě to rozhodlo, že by to bylo kvůli tomu, že je to tak velká částka? Teď to ale nebyl čas řešit. Za hodinu mi jedem autobus, musím si pospíšit.
Než jsem vešla, zaklepala jsem. Zevnitř se ozvalo " Vstupte." Vešla jsem tam.
Seděli tam za stolem dva muži, jeden v obleku vypadal jako dvojče té ženy za pultem. Úplně stejně upnutý ale překvapivě se usmíval. Měl i stejný odstín vlasů. Ten druhý měl sklopenou hlavu, jako by snad spal ale při tom poklepával nohou.
" Ehm, dobrý den. Poslali mě sem zaplatit složenky." Oznámila jsem muži v černém.
"Ano, ano já vím. Posaďte se. Dáte si vodu, nebo kávu?" Optal se mi mile a vstal aby mi odsunul židli. Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. " Ne děkuji, já docela spěchám. Tak kdyby se to mohlo urychlit…" Naznačila jsem dost okatě a koukla se na toho spícího muže.
"Snad by, jste nás nechtěla tak rychle opustit. No dobrá, tak to vyřídíme hned." Přikývl a došel ke svému stolu. Byl to takoví ten mohutný a zdobený. Až teď jsem si všimla jak je celá místnost podivně zdobená. Opět jako za starých králů. Dotkl se krátce jediné moderní věci v kanceláři a zamumlal něco do záznamníku. Asi jsem jen nerozuměla ale přidalo mi to jako cizí řeč. Asi už blázním. V ten samí okamžik za mnou stál obrovský muž, nebo příšera? Mohutná postava , dlouhé blonďaté vlasy stáhlé ho uzlu. Ani to snad možné nebylo ale barva stejná jako ostatních v místnosti. Ano teď byla místnost plná mohutných můžu. To byli snad dvojčata. Jinak to není možné. Tmavé obočí stáhlé tak že malé oči ani nevykukovali. Ten co stál za mnou mne chytil a surově vytáhl na nohy, co víc on mě zvedl nad zem. Vypískla jsem a zakřičela. Ten první slizoun v obleku už stál přede mnou a hypnotizoval mě očima. Měl je jako uhel, černé. Existuje vůbec taková barva očí? Najednou se mi chtěla strašně spát, nemohla jsem křičet, dokonce se ani hnou. Mé nohy kterými jsem do teď kopala mne přestali poslouchat. Hlava mi spadla ale pořád jsem se mohla dívat. Už jsem viděla jen jak další z goril, na chlup podobný tomu co držel mě (dokonce i oblečení měli stejné) zvedl toho spícího. Byl jako mrtví jediný rozdíl byl ten, že dýchal a nebyl nějak viditelně zranění.
Do místnosti vešla žena. Černovlasá v rudých plesových šatech. Všichni z mužů si klekly, jen ti co nás drželi nás, zůstali stát, ale sklonili hlavu jako by prokazovali čest a oddanost.
"Nováček?" Zeptala se žena jemným hlasem. "Ano paní" odpověděl slizoun.
Ani si nemůžu uvědomit jaké jsem měla pocity, vždyť jsem nic necítila, ani nevím jestli dýchám. Žena přistoupila ke mně, stáhla ruku k mému obličeji. Najednou jsem cítila bolest ukrutnou ve stejném okamžiku když se její kůže dotkla mé. Bolest jako by mi někdo ubíral život. Víčka mi padala Určitě umírám- pomyslela jsem si mezi bolestí.
Umřela jsem, ne to ne vždyť to pořád bolí, strašně to bolí. Ale proč teda vidím Anděla? Ano Anděl to byl, protože právě odhodil tu gorilu na druhou stranu místnosti, hned po tom co odstrčil ženu a chytil mne do náručí. Zachránil mě Anděl!