close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

12. Kapitola Přípravy.

17. května 2012 v 17:24 | Dixí)... |  Elizabeth a Christopher
Když jsem se ráno probudila byla jsem dokonale odpočinutá a ve skvělé náladě. Vždyť jsem se měla dnes konečně opět dostat ven. Vstala jsem a oblékla se do košile, která mi byla opravdu velká a taktéž velké rifle. Vypadala jsem dost podivně ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Zamířila na chodbu. V celém domě byl ještě klid, nakoukla jsem do Vollisova pokoje.


Spal na zemi se sluchátky na uších a herní konzoli v ruce. Vešla jsem dovnitř, měl tam nepořádek, postel opravdu malou. Celé místnosti dominovala obrovská televize, větší než v obýváku. A stěna, která byla zaskládaná videohrami. Sundala jsem mu z uší sluchátka a z ruky konzoli, položila jsem to k televizi, než jsem mu pod hlavu strčila polštář. Ještě jsem ho přikryla , jen sebou cuknul, ale dál spal. Když jsem odcházela zavřela jsem dveře a rovnou do koupelny.
"Líčení" šeptla když jsem se viděla v zrcadle po opláchnutí. V pokoji jsem se první chvíli přehrabovala v krabici, než jsem si vzala několik kosmetických sad. Já se nikdy nějak významně nelíčila, vlastně jsem nepoužívala pořádně nic jiného než lesk na rty. Nechtěla jsem to přehánět, tak jsem si jen udělala linky na očích, řasy obtáhla řasenkou a použila jednu ze světlých, spíše tělových rtěnek. Povzdechla jsem si a rozčesala vlasy, připadala jsem si teď dost hloupě, nikdy tak nelíčila a bylo to zvláštní.
Možná už jen blázním, uklidila jsem si všechny věci z koupelny a pomalu nakoukla do obýváku. Na gauči byla pouze vyboulen boule se spousty polštáři. Christopher ještě spal, trochu si u toho pochrupoval. Musela jsem se zasmát když jsem kolem něj procházela. Rovnou do kuchyně. Když jsme uklízely myslím že jsem si všimla nějaké mouky, cukru a mléka. Šla jsem se ujistit do špajzu, ano bylo to tam a dokonce i vejce, nevím jak tam byli dlouho ale když jsem je rozbila do hrníčku, ani nesmrděli takže jsem je použila. Bylo to poslední jídlo co tu je, opravdu musíme nakoupit. Udělala jsem těsto a začala smažit. Za chvíli jsem měla talíř plný amolet. Když jsem dávala pánev do dřezu všimla jsem si otevřenými dveřmi pohyb v obýváku na gauči. Položila jsem talíř s jídlem na kuchyňský stůl a šla probudit Vollise. On už byl ale vzhůru a zrovna se oblékal.
"Dobré ráno, už je snídaně" usmála jsem se na něj.
"To už přinesli pizzu?" divil se. "Ne já udělala amolety" vysvětlila jsem.
"Ale je úterý a já úterý až neděli snídám pizzu."
"A co pondělí" divila jsem se. " To mají feferonkové šílenství a já to nejím" vysvětlil a šel ke dveřím. Když byl blíž asi si všimnul mého líčení protože trochu ucukl. "Páni vypadáš úžasně!" vydechl.
"Děkuji, si hodný. Pojď snídat" usmála jsem se a sama odešla.
Na gauči se ještě spalo, přisedla jsem si k němu a jemně mu foukla do obličeje. Trochu se zavrtěl, jinak nic. Opakovala jsem fouknutí, to už máchl rukou před obličejem. Zasmála jsem se a znovu foukla, otevřel oči. Viděl mě a zase je zavřel.
"Pokud jsem v nebi, neměli by být andělé hodní?" otázal se unaveně.
"Ale já jsem hodná, udělal jsem ti snídani, jemně tě budím a měla jsem v plánu tě obdařit ještě něčím. Ale pokud to bereš takhle. To já zase odletím" zasmála jsem se provokativně a chtěl vstát.
Chytl mě za boky aby si mne přitáhl. " Počkej andílku"
"Ne, vstávej a pojď snídat." Pobídla jsem ho a odešla do kuchyně. Za chvíli se tam oba objevili, celou cestu se hádali. Když si všimli že je poslouchám zmlkli. Ani jsem se raději neptala kvůli čemu to zase bylo. Když se posadili, dost daleko od sebe ke stolu. Postavila jsem před ně sklenku džusu a sama si sedla. Jelikož snídaně probíhala v tichu a mě to docela vadilo.
"Volli, kolik toho můžeme utratit?" optala jsem se ho.
Ani na chvíli nezaváhal. "Kolik jen chceš, kup si něco pěkného na sebe a nějaké jídlo" usmál se a dojedl.
"Děkuji si moc hodný. Nakoupím toho dost." Přikývla jsem a také dojedla. Christopher ani nemukl jen se pořád mračil na Vollise.
Netrvalo to dlouho co jsme dojedli a připravili se na cestu, Christopher šel pro auto. Mezi tím jsem si já schovávala do jedné z taštičky od kosmetiky nastrkala peníze.
"Ty Liz?" ozval se za mnou Vollis.
"Ano?" otočila jsem se s úsměvem.
"Neříkej Mountymu, že jsem s tebou mluvil. Ale dávej si pozor. Kdyby u něj začal zase jed působit raději se drž dál, nejlepší by bolo utéct. Tady máš, nejen na Chrise ale i na každého kdo by ti chtěl ublížit…." S tím mi podal podivně vypadající pistolku, až když jsem si ji převzala všimla jsem si nápisu. Byl to Taser.
"Ale Volli.." chtěla jsem něco namítnout, ale potom jsem sklapla protože šel Christopher. "Děkuji Volli a neboj se" usmála jsem se a schovala Taser pod košili.
"Můžeme prosím jet?" optal se Christopher nevrle.
"Už jdu" přikývla jsem a šla za ním. Volli za námi chvíli koukal, prošli jsme obrovskýma, ocelovýma vraty.
Ocitla jsem se v nějakém tunelu, byl to jen holí beton, na podlaze stála voda v kalužích. Za mnou se ozval skřípaví zvuk, jak se zavírala vrata. Na stropě vyseli jen malé žárovky které toho moc neosvětlili , byli zakryté dráty, aby se nerozbili. Létalo kolem nich spoustu můr a komárů. Přidala jsem do kroku, protože Chris byl daleko přede mnou. Ozývali se ozvěny našich kroků, dohonila jsem ho až když procházel mezi tlustými mřížemi. Ani v zoo nemají tak masivní tyče. Ta chodba, tunel byl opravdu dlouhá, ještě jsem šli nějakou dobu než zatočil do jedné z bočních uliček, které se tu vyskytli.
"Počkej tu" vyzval mě a já tak udělala. Nebylo zrovna příjemné tam stát, jen tak sama. Bylo to opravdu strašidelné a byla tam zima. Z tunelu se ozvalo dunění motoru, po chvíli byli vidět i světla. Uhla jsem na stranu aby mohl Christopher vyjet. Auto nebylo zrovna krásná, taková ta stará konzerva. Velká kabina pro tři lidi a korba. Zastavil přede mnou a já si nastoupila.
"Teda, v tomhle Vollis jezdí?" usmála jsem se když jsem se pásala a on vyjížděl.
"On s tím skoro nejezdí, divím se že se ještě nerozpadlo." Přiznal s úsměvem.
Také jsem se zasmála, ještě chvíli jsme jeli tunelem, potom Chris zmáčkl něco na palubovce a před námi se otevřeli další z vrat. Stejně jako předtím, ale tentokrát bylo za vraty světlo. Projeli jsme na polní cestu uprostřed lesa. Bylo tam tolik světla že mě rozbolela hlava, už několik dní jsem ho totiž neviděla. I Christopher musel trochu zpomalit.
"Jak dlouho to bude trvat do města?" otázala jsem se.
" S trochou štěstí hodinu a něco." Přikývl a při řízení mi podal malou zakulacenou věc.
"Co to je?" vzala jsem si to, při přebírání jsem se dotkla jeho ruky. Zase jsme oba zasvítili.
"Mobil, já mám také jeden a Vollis doma také. Máš naše čísla v před volbě, jen kdyby si něco potřebovala."
"Co budeme dělat až se sebe navzájem dotkneme v obchodě. Lidem se asi nebude líbit, že svítíme…?" nadhodila jsem otázku která mě už chvíli tížila.
"No musíme se snažit nedotýkat se. Také se snažit ovlivnit světlo. Vollis přišel na to, že se jistá číst genu uložila do citové vazby. To znamená, že když k tomu člověku něco cítíš, tvoje kůže se při setkání s jeho, tedy se mou, zareaguje jed a tvé buňky projdou cyklem, nechtěj aby ti řekl to co říkal Vollis. Za prvé nezvládnu to zopakovat a za druhé ani tomu sám nerozumím, prostě se ti při tom jen rozsvítí kůže v místě kde se tě dotknu. To je i naopak." Usmál se a pokýval hlavou nad svým vysvětleném.
"Dobře." Usmála jsem se a otevřela mobil. Bylo to V-čko, stříbrné a černými klávesami.
"Hele, když tady není Vollis, mohla by si mi konečně dát tu pusu. Stejně si ji zasloužím." Začal mě provokovat.
"Ty si teď hlavně všímej řízení" zasmála jsem se.
"A co až dořídím?" pokračoval.
"Nerozdávám polibky jen tak cizímu člověku. Ani když mi několikrát zachrání život. Co kdyby si mi o sobě první něco řekl?" nadhodila jsem a koukla na něj. To už ho ale smích přešel. Spíš se mračil.
"Není co. Nemám žádný život. Celá má rodina zemřela, při autonehodě. Před pěti lety. Od té doby jsem byl u Demonusů. Dokud si mě nezachránila." Mluvil tiše. Koukal přímo před sebe. Raději jsem do toho už nerýpala a raději si všímala krajiny za oknem. Už jsem vjížděli na silnici, když jsem si všimla že jedeme po přehradě. Byla obrovská mezi údolím.
"To jsme…?" Začala jsem a on to za mě dokončil dřív než jsem to stihla doplnit.
"Ano Vollisův dům je přímo uprostřed přehrady. Je to velmi bezpečné místo. Spousta betonu a jen jedna přístupová cesta." Usmál se znovu.
"Jak tam dostává vzduch? Jak se vůbec k takovému domu dostal?" zajímala jsem se nechápavě.
"Opravdu nevím jak je to postavené, ale má tam ventilaci přes vodu, aby s ní nemohl nikdo nic udělat. Navrhoval tu přehradu sám, ještě před tím než spadl do rukou, těm stvůrám. Měl to být kryt pro prezidenta, ale měl jen jeden vchod to se jim nelíbilo."
Pokračování příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama