Přikývla jsem a dál se věnovala krajině za okny. Rozhodně to nebyla hodina jak říkal, mě to připadalo jako celá věčnost, pustila jsem si rádio, ale ve správách pořád jen mluvili o nebohé dívce která zahynula při požáru se svým únoscem. Dnes je konal pohřeb, udělaly ho mé jediné kamarádky a zároveň má jediná rodina co jsem měla.
Moje matka umřela při porodu a otce jsem nikdy nepoznala. Už od malička jsem vyrůstala po děcácích, ale byla jsem zvláštní dítě, proto si mě nikdy nikdo nechtěl vzít. Žádná rodina která by se o mě postarala a měla mě za vlastní, ne jen já a "tety" v děcáku.
Je to smutné a i když je mi teď devatenáct, pořád mi je do breku. Ale za těch posledních několik dní jsem poznala něco, co za celý život ne. Vollis který mě prakticky neznal, se o mě staral, vzal mě pod svoji střechu a byl jako můj starší bratr. Christopher mě doslova za chránil od smrti která mě čekala.
Neznali mě, já neznala je a přesto jsme si navzájem věřili. Jako rodina, která se shledala po dlouhé době.
"Kolik ti je?" zeptal se Chris a vytrhl mě tak z mého přemýšlení.
"Devatenáct, mi bylo letos. A tobě?" oplatila jsem mu to. Hádala jsem že není o moc starší než já, ale nevím. Byl dost svalnatý, pěkný a vypadal rozumně.
"Bude mi jednadvacet" přiznal a dál koukal před sebe. "Za chvíli jsme tam" přisvědčil a kolem nás se začali objevovat domy a zahrady. "Do centra je to jen kousek. Teď mě ale poslouchej" začal a nasadil velmi vážný hlas.
"Jelikož jsme oba umřeli při požáru už nejsme ti co jsme bývali. Vollis nám včera udělal nové identity. Vážně by měl chodit ven, není normální aby se naboural do státních počítačů a prostě nám tam vytvořil rodné listy…"zavrtěl hlavou než pokračoval." Ty se jmenuješ Elizabeth Tatcher a já Christopher Kolins."
"Počkej, a co jména ta si nechat můžeme?" podivila jsem se.
"Ano, to nevadí teď jsme úplně cizí lidé, pocházíme z jiného kouta země a známe nové lidi. Klid klapne to, jen kdyby se tě někdo ptal. Chytej!" Varoval mě před tím než mi hodil obálku.
"Doklady. Schovej si je a neztratit." Pravil a já si prohlédla obálku ve které byli opravdu moje doklady i s fotkou.
"Jasně, kam chceš jít první? Já navrhuji do obchodu s oblečením a obuví." Usmála jsem se na něj. Bylo vidět že ho to moc nezajímá.
"Mě je to jedno, já tě tady jen hlídám. Kam budeš chtít." Přisvědčil mé očekávání.
"Dobře, tak tedy jdeme. Musíme vybrat oblečení i tobě." Usoudila jsem když jsem viděla že chodí taky v jedné košili. Slyšel to a vylekaně se na mě podíval. Potom zastavil na jednom z parkovišti.
Po asi hodinovém výběru oblečení jen pro něj, jsme začali se mnou. Tolik věcí jsme sobě i jemu koupila, tolik jsem jich snad nikdy neměla. Zastavili jsme se i domácích potřebách. V drogérii, a nakonec potraviny. Musely jsme jet čtyřikrát s nákupním vozíkem k autu než jsme to z obchodního centra odvezli. Korba byla plná. Chris ji přikryl plachtou aby nic po cestě nevypadlo. Jediná nehoda se nám stala. Ano dotkli jsme se své kůže, když jsem Chrisovi upravovala límeček u košile co si zkoušel. Dotkla jsem se jeho tváře a ta opravdu velmi silně svítila. Rychle jsme zkontrolovali jestli to nikdo nevyděl, ale nejspíš ne. Potom už jsme si dávali opravdu pozor. Drželi jsme se od sebe na celou délku vozíku a někdy i dál. On ho jen tlačil a vypadal že za chvíli usne.
K Vollisovi jsme dorazili až pozdě večer. Chris zaparkoval co nejblíž co to šlo a začali jsme vykládat.
"Kde jste byli, už jsem se začal bát!" stěžoval si když nám otvíral vrata.
"Nemudruj a běž pro nákup" napomenul ho Chris. Usmála jsem se na Vollise když procházel kolem. Tázavě se na mě podíval, vyčetla jsem z toho otázku jestli byli nějaké problémy. Jemně jsem zavrtěla hlavou, tak aby to Chris nevyděl.
Vyskládaly jsme tašky které jsme pobrali na linku i stůl. Chtěla jsem jít pomoct Vollisovi ale Chris si stoup do dveří a koukal na mě.
"Co se děje?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Nic" sykl a vypadal jako padal do křečí. Zapřel se ve futru a zatnul čelist.
"Jed?" zeptala jsem se. Jen křečovitě přikývl než se zhroutil na zem. Začal křičet bolestí. Udělala jsem krok k němu. Vypadal jako by umíral, ale v očích měl hněv. Strašný hněv. Z ničeho nic po mě vyskočil a začal se mi škrábat po krku. Začala jsem automaticky couvat a bránit se mu. Měl ale tak ukrutnou sílu že to nešlo. Zatlačil mě na linku. Hmatala jsem po něčem co by mi pomohlo se bránit. Už jsem téměř neměla dech, když mi ruka vjela do mé kabelky, tu jsem si tam před tím položila. Ano. Našla jsem v ní Taser, dala jsem ho tam po tom co jsem se převlékala a zkoušela si věci. Přitiskla jsem ho i s kabelkou k jeho boku. Dusila jsem se, už jen chvíli a vzdala bych to. Stiskla jsem spoušť.
Dostal pořádnou pecku, ale on to stejně nevnímal. Pustila jsem Taser protože už jsem neměla sílu ho držet, hmátla jsem mu po obličeji v poslední snaze se bránit. Pod mým dotekem na své tváři mě přestal škrtit, povolil a ruce mu spadly podél těla. Udělal malý krok ode mě. Spadl na zem a křečovitě se svíjel, teprve teď mu elektrický výboj z Taseru začal škodit. Až když jed přestal působit a můj vliv také. Z očí mu mizela zloba a přišla lítost. Musela jsem se chytnout linky, vzalo mi to spoustu síly. Ve dveřích se objevil Vollis s taškami. Až do teď nevěděl co se děje.
"Co se stalo?" dožadoval se a pustil tašky na zem. Přiběhl ke mně a pomohl mi se zvednout.
"Jed" zachrčela jsem jen, nemohla jsem mluvit. Krk mě pořádně bolel a hlas se mi lámal.
"Pojď si sednout na gauč" Pobídl mě ale já se svezla znovu na kolena. Tentokrát vedle Christophera. Ležel na zemi v kuchyni a ještě se cukal v jemných křečích, omdlel.
"Ne počkej, co on?" Zavrtěla jsem hlavou a vytrhla mu z těla elektrody.
"Ne Liz, nech ho být on se probere. Pojď si odpočinout." Pobídl mě znovu.
"Vezme ho alespoň na postel, ke mně do postele." Trvala jsem na svém.
Chtěl mít další námitky ale můj prosebný pohled ho asi odradil. Povzdechl si a přikývl.
"Běž otevřít dveře já ho tam vezmu." Pobídl mě, okamžitě jsem se tam rozešla, bylo to trochu obtížnější. Měla jsem pocit že omdlím, celé tělo mě bolelo a chtělo se mi spát.
Noc méně jsem mu je otevřela a počkala v pokoji. Vollis ho nesl přes rameno, jako nosívali zdravotníci ve válkách své zraněné. Položil ho na postel a otočil se na mě.
"Si v pořádku Lis?" optal se mě starostlivě.
"Jasně, jen si potřebuji odpočinout. Budeš tak hodný a odnosíš zbytek nákupu?" zeptala jsem se ho.
"Samozřejmě, budeš tady? Nejsem si jistý že je to bezpečné."
"Teď už mi neublíží, navíc už vím jak na něj." Ujistila jsem ho. Už neřekl ani slovo jen mě pohladil po vlasech, než odešel. Zavřel za sebou dveře.
Otočila jsem se a šla k němu. Vypadal dost bezvládně jen tak pohozený. Košili měl propálenou. Trochu jsem ho srovnala na posteli a vysvlékla mu košili. A prohlédla si ránu od Taseru. Skoro nic to nebylo jen trochu popálená kůže. Zula jsem mu boty a přikryla ho. Sama jsem se převlékla so trička a kalhot které jsem si dnes koupila. Lehla jsem si vedle něho a také se přikryla. Okamžitě jsem usnula, vedle něj pod jednou dekou.
Pokračování příště…
velmi zaujimave...dakujem za pochvalenie poviedky...dalsia cast bude uz coskoro budem sa snazit este dnes :)