close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

14. Kapitola Až navěky (poslední díl)

20. května 2012 v 16:36 | Dixí)... |  Elizabeth a Christopher
Když jsem se já probudila, on pořád spal vedle mě. Nemohla jsem odolat pokušení dotknout se jeho tváře a tím nás oba rozzářit. Po mém doteku pomalu otevřel oči. Já z něj však ruku nesundala, naopak ještě více jsem se ho dotkla. Najednou řekl něco co mě zaskočilo.


"Miluji tě Elizabeth" zašeptal, snažila jsem se nevypadat moc vyjeveně. Ale ty slova mě donutili otevřít se svým pocitům a zjistit něco očekávaného.
"Já tebe taky, i když nevím kdo jsi miluji tě z celého srdce" oplatila jsem mu vyznání. Byla to pravda, v hloubi jsem cítila, že kdybych ho teď ztratila nemělo by smysl žít.
Podíval se na mě neskutečně krásným pohledem, jeho oči byli zaplněné láskou a chtíčem . Nevydržela jsem to a políbila ho. On mi polibky okamžitě oplácel a celým pokojem prostoupilo světlo. Při každém dalším doteku jsme svítili víc a víc. Svítili jsme i na místech kde jsme se nedotýkali. Bylo to úžasné. Nakonec jsme se zahalili do toho nejzářivějšího světla a svět pro nás přestal existovat.

Když jsem se znovu probudila, byla jsem jiný člověk. Opravdu už jsem nebyla ta Elizabeh která šla zaplatit složenky. Ne, teď jsem byla člověk navždy odsouzený milovat jen jeho a zůstat s ním až do konce. Ležela jsem v jeho náručí, i přesto že spal měl na rtech úsměv. Chvíli jsem jen ležela a hrála si se světlem které vycházelo z mého prstu který se dotýkal jeho nahé, svalnaté hrudi. Napadlo mě jestli zvládnu zabránit světlu aby mnou prostupovalo. Ano stačilo jen se soustředit a přestala jsem svítit, on zároveň také. Ale nelíbilo se mi to bez světla tak jsem nás nechala "rožnuté".
Najednou se z obýváku ozval hluk, říkala jsem si že je to jen Volli, ale přesto jsem se šla podívat. Když jsem vešla zkameněla jsem. Vollis ležel na zemi a krvácel z čela. Nad ním stála ta samá žena, která mě vysávala v té bance, černovláska. Měla ty samé rudé šaty jako kdysi. Když mě uviděla jen se usmála pokynula a dva blonďatí vazouni mě chytili.
"Kde je ten muž?" zeptala se mě. Nemohla jsem říct že spí vedle v pokoji.
"Zemřel" odpověděla jsem roztřepeným hlasem. " Před dvěma dny" snažila jsem aby to znělo věrohodně.
"Hmm, to je jedno my chceme tebe" uchechtla se žena. Ucítila jsem tupou ránu v zezadu do hlavy. Pak už byla jen tma. Ne počkat byl tam on, sladce spal a já ho viděla, viděla jsem jeho obličej ve tmě.
Otevřel oči a koukal na mě. "Lizí, kde jsi, bojím se o tebe?" mluvil na mě sladce.
"Ta žena, Demonus byla u nás doma a Vollis ležel na zemi a.." začala jsem koktat, proč jsem byla ve snu tak nervózní.
"Neboj Lizí, je v pořádku. Já si pro tebe přijdu a vezmu tě domů. Klid, mysli na mě Liz, prosím mysli na mě" opakoval hlas a ztratil se v temnotě.
Budu, budu! Chtěla jsem křičet, ale nešlo to, začínala jsem se vracet do světa živých. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu, bolelo to musela jsem dostat pořádnou ránu. Byla jsem zase v místnosti se stolem, v kanceláři. Byla jsem přivázaná k židli a přede mnou stál muž s zářivě ryšavými vlasy. Usmíval se.
"Budu" slíbila jsem si pro sebe snu.
"Takže to jsi ty mladá uprchlice. No uvidíme co v tobě je" položil mi velmi pomalu ruku na tvář a já se připravila na bolest co mi způsobí. Ale nic, ani náznak jediné co jsem cítila byla jeho studená ruka. Usmála jsem se. On mě nevysával, tak proč se mě ale dotýkal?
"Co to je?" vypískl když zjistil že mě nemůže vysát.
"Copak nechutnám ti?" ušklíbla jsem se. Neubránila jsem se nutkání ho provokovat. Zuřivě se otočil a odkráčel.
Bylo mi jasné, že to teď bude ještě horší. Ten sen mi radil aby myslela na něj. Uděla jsem to. Myslela jsem na to jak si sedá do Vollisova auta. N to jak se úděsnou rychlostí řítí přímo k té bance. K bance ukrytou mezi stromy. Myslela jsem na jeho tvář, na jeho úsměv když spal. Také jsem myslela na to kde jsem, v duchu jsem ho volala k sobě. Prosila ho aby si pospíšil a přijel si pro mě. Aby rozrazil dveře a odvedl si mě. Jak spolu mizíme v neznámu a jen mi dva prcháme dál od všeho, jen do našeho světa.
Vyrušili mě až kroky a otevření dveří. Do místnosti vešlo několik Demonusů, tři vrchní s ryšavými vlasy, jeden černovlasí a spousta blonďatých vazounů.
"Proč už není mrtvá?" Štěkla žena, která mě sem dovedla. Susane jak o ní před tím Chris mluvil.
"Chtěl jsem ale nešlo to, nemohl jsem se krmit" bránil se ryšavec.
"To je přece nesmyls!" zavrčela a chytla mě prudce za spodní čelist. Nadchla se a chtěla se krmit. Ale znovu ani ni.
"Ani nejsem na vašem jídelníčku." ucedila jsem a odfrkla si.
Zlostně se na mě podívala. "Ty drzá, víš vůbec kdo já jsem?" zeptala se mě.
"Samozřejmě, velká hlupačka se spoustou řečí a prázdným žaludkem" prskla jsem.
Zavrtěla hlavou a vrátila se mezi své ryšavé kamarády.
"Zabít!" Poručil nakonec jeden z nich.
Vazouni mě chytili a zvedl, hned po tom co mě odvázali. Když mi jeden přiložil nůž ke kru, ještě naposledy jsem pomyslela na to aby mě Chris zachránil.
Rozrazili se dveře v nich stál on. V tu chvíli se strhla bitka. Všichni se na něj vrhli, on je však několika ranami složil k zemi. Zůstala jsem tam jen já, nalepená na zdi. Christopher byl celý rozcuchaný s kruhy pod očima. Překvapila mě jejich barva. Měl je celé červené. Koukal se na mě a pořád se zuřivostí v očích. Zrychleně dýchal.
"Chrisi" šeptla jsem úlevou. To se ale vyřítil proti mně, nastavil pěst a chtěl mě uhodit.
"Christophere!" vykřikla jsem a nastavila tvář na připravenou ránu, zavřela oči.
Rána však nepřišla, otevřela jsem oči a on se na mě usmíval.
"Lizí, si v pořádku?" šeptl úlevně a objal mě.
"Ano, ano jsem. Ách Chrisi, už jsem se bála že to nestihneš" šeptala jsem do světla které z nás vycházelo.
"Ta drzá, doprovázená svalovce. Světlo je kolem nich a dokáží skoncovat s nechtěnými" vydechla melodicky Susane těsně před tím než zmizela ve dveřích.
Koukla jsem se na Chrise a on přikývl na znamení že musíme zmizet. Chytl mě za ruku a společně jsme běželi jako diví. Když už jsme byli na parkovišti, budova banky za námi vybuchla. Byla to obrovská rána, spolu s ní zmizelo všechno čeho by jsme se mohli bát. Můžeme se po světě pohybovat tak bezpečně že nás nikdo nebude sledovat. Můžeme být jen spolu, nerušeni a naždy…

Konec příběhu Elizabeth a Christophera….
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chceš další příběhy Liz a Chrise?

Ano.
Klidně.
Ne.

Komentáře

1 Dixí)... Dixí)... | Web | 20. května 2012 v 16:38 | Reagovat

Tak doufám, že se vám to líbilo a omluvíte mé překlepy... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama