close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. Kapitola. Anděl.

6. května 2012 v 14:13 | Dixí)... |  Elizabeth a Christopher
V ten samí okamžik, kdy jsem svému Andělovi spadla do náručí a uvědomila jsem si že jsem neumřela, mi všechno připadalo tak složité, zdlouhavé a smutné. Tolik pocitů co mě dostihli, když se moje kůže oddělila od kůže té ženy. Bylo to nesnesitelné, co víc necítila jsem své pocity, ale jako bych cítila i cizí. Bolelo to, nevěřila jsem, že by pocity mohli bolet. Ale bylo to jako by někdo zabodl nůž do srdce, měl rozžhavené ostří a zubatou čepel. Oči se mi zavřeli, chtěla jsem umřít, co nejrychleji. Teď!




Otevřela jsem oči, musela jsem chvíli mrkat něž se mi z oči dostala vlhkost. Jako bych snad plakala, cítila jsem jak mi po čele teče něco lepkavého, snažila jsem se pohnout hlavou, ale bole to. Krk se choval jako by byl přeříznutý. Nic méně jsem pootočila hlavu a rozhlédla se. Nacházela jsem se v nějaké místnosti. Stěny byli natřené několika nátěry různých barev, bylo to poznat na místech kde už omítka opadala. V některých místech byly dokonce díry skrz. Viděla jsem jen jedno okno, tedy pokud se tomu okno dá říkat, malé a velmi špinavé. Skleněné tabule v něm špatně držely v jednom místě byli dokonce popraskané. Ležela jsem na něčem měkkém, pod sebou jsem měla hadry, bylo tam několik dek, taky kožichy a různé košile. Všechno to bylo strašně špinavé, smrdělo to, ale také trochu hřálo. Z ničeho nic jsem se roztřásla zimou, po zádech se mi prošla zimnice, sedla jsem si a nohy si přitáhla k tělu. V té chvíli jsem si teprve všimla, že půlka stropu je zříceného. Trámy z něj byli napadané před dveřmi, úplně je to zablokovalo. Z druhé strany okna se ozývalo dunění, houkání a bušení. Zesilovalo to, viděla jsem světla. Najednou to bylo blízko, moc blízko. Vlak. Bylo to jako by mi projel hlavou. Chytla jsem se za hlavu a zacpala si uši. Nešlo to nekřičet, ten vlak projížděl těsně kolem okna, nebo moji hlavou?
" Dýchej, lehni si a natáhni nohy. Snaž se uvolnit a mysli na něco příjemného." Ozvalo se odněkud, nevím čí byl ten jemný a zároveň starostliví hlas. Nevěděla jsem kdo to je ani co se děje, ale ta bolest která mi projela hlavou mě donutila poslechnout ten hlas. Lehla jsem si, nebo spíše spadla na záda. Ale nedokázala jsem se narovnat. Nebo snad se uvolnit, nesmysl. Znovu jsem cítila ty pocity, ne jen svoje ale i dalších lidí. Cítila jsem jak nějaká žena plakala, protože jí zrovna umřel manžel. Nebylo to tady, bylo to daleko odsud. Cítila jsem její bolest, také mě to bolelo. Vše to bylo tak bolestivé, znovu jsem se choulila do klubíčka. Nejspíš instinkt jak se chránit. Cítila jsem na svém těle ruce, velké a pevné. Tlačili mě k zemi, nutili mě natáhnou nohy a roztáhnout ruce. Vlak už jsem neslyšela ale pořád to bolelo. Pak zničehonic to přestalo, svaly se mi uvolnili a já nic necítila. Naprostý klid, jen jsem zrychleně dýchala a srdce mi bilo. Až na to bych nepoznala že se něco stalo. Ty ruce mě pořád pevně tlačili k zemi, cítila jsem jak se mi odkrvují končetiny.
"Už je to za tebou. Jen klidně lež." Ozval se znovu ten hlas. Pootočila jsem hlavu a viděla tam ve světle měsíce, který pronikal oknem, svého Anděla. Měl černé vlasy na krátko střižené, takoví ten elegantní a zároveň stylově neupravený střih. Měl je dosti neupravené a zřejmě i mastné. Pod hustým černým obočím se ukrývali dvě pronikavé hnědé oči. Nos měl užší a krásně tvarovaný. Rty měl souměrné a měkce narůžovělé. Byl lehce ušmudlaný a vypadalo to jako by měl na tvářích stopy po ohni. Pod černou koženou bundou měl jen bílé tričko. Konečně se mi uklidnil dech, ale znovu semnou začala třást zimnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama