close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3. Kapitola Můj zachránce.

6. května 2012 v 17:45 | Dixí)... |  Elizabeth a Christopher
"Je ti zima?" Zeptal se když si všiml, že se třesu. Neměla jsem sílu mluvit, bojím se že bych to ani nezvládla proto jsem je přikývla. Konečně mě pustil, já se však ani nehnula, otočil se a začal štrachat v jednom místě. Nakonec vytáhl deku a přikryl mě s ní. Byla stejně jako ty hadry pode mnou smradlavá a špinavá. Ale bylo mi to fuk. Pořád jsem sledovala onoho Anděla. Když zjistil že ho sleduji jak mě zakrývá, přimhouřil oči. Natáhl ke mně ruku a dotkl se mého čela.


"Máš horečku" Oznámil, ale spíše sobě a velmi překvapeně. "To není normální, něco se děje" Mumlal. Potom si odsedl dál.
Musela jsem se přemlouvat aby dokázala přimět své hlasivky pracovat. Celou tu dobu jsem se dívala na něj, on zatím seděl v koutě, tak daleko ode mě jak to jen šlo. Sledoval něco na protější zdi, ale vypadal jako duchem nepřítomný.
" C-co se děje? Kdo si a kde jsem já?" Začala jsem se vyptávat a hlas se mi sem tam zlomil. Ani se nepohnul, stejně jako už nějakou dobu. Mě byla pořád zima, ale už jsem se tolik netřásla.
" To není důležité, musíme se odsud dostat." Mluvil, ale jelikož seděl ve stínu ani jsem neviděl jestli hýbe pusou.
" Proč bych s tebou měla někam chodit, ani nevím kdo jsi..?" Namítla jsem. Vyhoupl se v rychlosti na nohy, lekla jsem se a cukla sebou dozadu. Přitom jsem se ocitla na holé zemi, mimo hadry. Když viděl jak jsem se lekla, zase ucouvl. "Omlouvám se nechtěl jsem tě vyděsit. Mě se nemusíš bát." Uklidňoval mě, trochu to pomohlo. Sedla jsem si a chtěla vstát. Ale zatočila se mi hlava a tak jsem raději zůstala sedět.
"Jmenuji se Christopher, kdo jsem je na dlouhé vysvětlování. Nemáme na to teď čas, bude ti muset stačit to že vím jak se cítíš." Zase přešel k oknu a opřel se tak aby na mě viděl.
" Kdo byli ti lidi tam? Co chtěli, já, já jsem tam přece šla zaplatit jen složenky. Proč musíme pryč?" Začala jsem se vyptávat, ale u toho mě zase začala bolet hlava tak jsem si zbytek otázek nechala raději pro sebe.
" Jak říkám je to na dlouhé vysvětlování. Oni jsou prostě něco jako gang. Ale horší mnohem a chtěli tě nakazit aby si jim jednou mohla dělat hostitele pro další z jejich druhu." Jen jsem otevřela pusu a snažila se to všechno jen pochopit.
"Teď jsem tě jen zmátl, potřebujeme čas abych ti to vysvětlil pořádně, nesmí nás najít. Utekl jsem s tebou. To se jim nelíbí, pokud nás najdou zabijí nás, ale pomalu a bolestivě!" Zavrtěl nad představou hlavou. Začala jsem se cítit hůř, pištělo mi v uších a bolela mě hlava. Navíc jako by mi obrátili žaludek a měla jsem nutkání dát se na útěk. Chytla jsem se za hlavu a přitáhla si nohy k tělu.
"Co je ti?" Zeptal se mě a udělal krok ke mně. "Uteč!" Pověděla jsem mu to co jsem cítila kromě bolesti. Nutkání utéct do bezpečí. Z venku se ozvalo brždění pneumatik a práskání dveří. Christopher, jak se představil skočil k oknu. "Našli nás, byli jsme tu moc dlouho. Musíme pryč." S tím se dotkl mého ramena. "Můžeš jít?"
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem necítila nohy, od kolen dolů. Než jsem se vzpamatovala držel mě v náručí a utíkal se mnou. Nevím jak jsme se do stali z místnosti, ale podle střepů které pokrývali tu deku, ve které jsem byla zabalená, jsem museli projít oknem. Částečně jsem ztrácela vědomí. Jediné co si pamatuji jsou útržky. To, že jsem přestávala cítit to nutkání utéct, každým jeho krokem.
Také že jsem proházeli přes les. Že mě položil do příkopy na trávu a utíkal po silnici pryč. Světla auta které se blížilo. Pištění brzd a otvírání dveří auta. Znova jeho náručí, tak pevné a bezpečné. Kožené potahy auta. Jeho slova "Vydrž, vím kdo ti pomůže" . Světla města. Vysoké budovy. Potom zase stromy. Svítání slunce, které mě bodalo do tváře. Hlas cizího muže, tuším že jsem si všimla uniformy. A náhlé brždění, tak náhlé že jsem málem narazila hlavou do palubní desky. Naštěstí jeho ruka kterou mě celou dobu svírala, mi v tom zabránila a dál si mě držela na jeho boku.
" Už jsme tady, už jen chvíli" slyšela jsem zase jeho příjemný hlas. Potom jak mne vytáhl z auta a nes lesem, který byl teď již prosvětlený sluncem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama