Nevím proč jsem byla tak moc unavená, ani proč. Na obličeji jsem cítila závan ještě studenějšího vzduchu, Christopherovi kroky zněli jako by šel po betonu a ne lesní měkké půdy. Byli slyšet ozvěny jeho kroku, i ozvěny jeho sípajícího dechu. Musela jsem být těžká i přesto mě ale nepřestával nést. Dokonce byl slyšet i můj dech, který jsem sotva slyšela já. Byl tak tichý, skoro jsem nedýchala, bylo to moc náročné a únavné, opravdu jsem to už chtěla vzdát. Ale v tu chvíli se Christopher zastavil a začal křičet.
" Vollisi! Potřebuji pomoct, klidně si mě potom můžeš podat, ale teď mi pomoc! Pomoc jí!. Vollisi!" Při jeho křiku se bolest mé hlavy zhoršila. Už jsem ani necítila jeho ruce na mích stehnech, jako by mě snad ani nedržel. Pootevřela jsem oči aby se ujistila. Tolik námahy co to stálo… Ale ano opravdu mě držel. Stále mne svíral, tak silně že mu běleli konečky prstů.
"Necítím nohy" Špitla jsem ke Christopherovi. Koukl se na mě a potom na mé nohy.
"Vollisi ty zatracený zmetku!" Zařval před nás. S tím se ozval skřípaví a pro mé uši bolestiví zvuk. Cítila jsem jak se Christopherův hrudník zvedl a zase uvolnil. Oddechl si.
" Co si o sobě myslíš Mounty!? Jak se vůbec opovažuješ jsem jen tak přijít, po tom co si mi udělal!?" Ozval se cizí hlas, naštvaný a netrpěliví.
"Já vím, jo beru vše na vědomí. Ale teď potřebujeme pomoct. Rychle nemáme moc času." Zaprosil Christopher a udělal krok. Já neměla ani sílu otevřít oči jen jsem všechno poslouchala.
"Co se stalo?" Zeptal se přibližující hlas. Najednou jsem cítila na své čele ruku, drsnou a ledovou ruku. "Zdá se mi to nebo má horečku?" Naléhal hlas dožadující se informací.
"Zusane, začala se na ni krmit a hned ji i nakazila. Ale bylo to divné já už byl out a najednou mi srdce zase bylo. Potom jsem ji odtamtud odnesl a …"
"Počkej tady ne, jdeme dovnitř, ale rychle." Přerušil ho neznámí a kroky se zase rozezněli.
Znovu jsem začala upadat do přesušovaného bezvědomí. Cítila jsem měkké a teplé prostranství kolem sebe. Cítila jsem jak mi další a další vrstvy nejspíše dek. Vůbec to nehřálo, byla mi pořád zima. Už jsem necítila tělo od pasu dolů.
"Christophere, já- já necítím pas a nohy. Prosím" Huhlala jsem začala jsem cítit trochu více síly ve svém těle.
"Cože? Paralýza? Mounty, proč si mi to neřekl dřív?" bědoval hlas neznámého a znovu jsem cítila ty drsné ruce na těle.
"Já zapomněl, myslel jsem že zase blouzní" Vysvětloval Christopher.
"To není dobré, musíme to zastavit. Zusane musela provést něco jiného než ji jen nakazit jedem. Rychle nebo zemře, nesmí se to dostat k srdci a mozku!" Křikl neznámí a já už neměla sílu dýchat.
"Už ne, nechci. Musím spát, potřebuji se vyspat" Šeptala jsem tiše. " Nechce se mi už dýchat, je to moc namáhavé" Šeptala jsem. Někdo mě chytil za ruku.
"Musíš to vydržet, jak se vůbec jmenuješ?" Otázal se mě. "Jsem- jsem Elizabeth, Elizabeth Rothen." Šeptla jsem. "Už nemůžu" Byla moje poslední slova. Než se mi oči zavřeli a já vzdala snahu dýchat.
Nikdy :-)..