Nechtěla jsem zemřít, ale už moc dlouho jsem bojovala s tím ve mně. Za normálních okolností bych řekla, že je to chřipka. Ale bylo to něco víc, protože jsem přestávala cítit nohy, potom pas s hrudníkem, když to došlo až ke krku nevydržela jsem to a vzdala boj. Ten tlak na hrudníku který jako by mě vysával, byl stále horší a moje síly menší. Neměla jsem ani sílu poslouchat, co se děje. Ale proč jsem tedy pořád cítila jak ta paralýza stoupá? Cítím jak mi pomalu jde po bradě, rtech, přes nos, oči. A Konec!
Ne není to konec, už, už cítím nohy. Cítím nějaký zápach. Slyším tiché hlasy v dálce, a někoho nedaleko mě. Na pravé ruce cítím něco měkkého a teplého. Opatrně po tom přejedu ukazováčkem.
V tu samou chvíli mi s rukou něco cukne.
" Vollsi! Vollisi ona se hýbá!" Křikl známí hlas. Najednou bylo kolem mě spoustu hluku. Otevření odsunujících se dveří, syčení. Cítila jsem silný závan toho zápachu, další zvuky jako kroky a skřípání starého gauče nedaleko mě.
"Jak? Jak se pohnula?" Tázal se hlas který jsem již slyšela, nic méně nikdy neviděla jeho majitele.
Proč tolik křičí, pořád mi to vadilo. A hlava bolela.
"Prsty, ona mi přejela prsty přes ruku" Vysvětloval nadšeně.
Už jsem to nemohla vydržet. " Docela bych ocenila, kdyby jste přestali řvát" Šeptla jsem a pokusila se pohnou nejen pusou ale také víčky. Najednou byl klid, jediné co šlo slyšet bylo to syčení. Pootevřela jsem oči a viděla před sebou dva vyjevené obličeje. Jeden z nich byl můj Anděl, ale ten druhý jsem neznala. Byl to starší muž snědé pleti. Měl zelené oči a černé vlasy spolu s fousy. Neměl je dlouhé jen tak centimetr od pokožky. Oba překvapeně mrkali a s otevřenou pusou na mě zírali.
Nevšímala jsem si jich a pokusila jsem se hýbat i končetinami. Ruka nejdřív jen cukla ale potom se mi ji povedlo zvednout.
"Počkej, lež, nehýbej se." Ozval se můj Anděl a položil mi ruku na rameno.
"Jak se cítíš? Co to s tebou bylo?" Zeptal se ten druhý. Kdyby to šlo zamračila bych se na Christophera.
"Jako by mě kopl kůň" Zamumlala jsem k muži. "Předpokládám že ty si Vollis?"Odtušila jsem a už jsem cítila všechny doteky a hlavně to že mi je teplo.
"Ano ale jak to víš?" Nechápal. "Nejsem hluchá" Oznámila jsem. "Co se to semnou děje? Jak se to všechno stalo a co je za den?" Tázala jsem se.
"Nejsme si jistí zatím víme jen to že si přežila nakažení, něčeho zvláštního, něčeho nového. Ale nevíme čeho, potřebujme se o tom dovědět co nejvíc." Ozval se Christopher, ale říkal to spíše pro sebe a přemýšlel nad tím. Nevím jestli o tom ví ale vstal se odešel dveřmi někam do vedlejší místnosti. Vollis se na mě podíval a lehce se usmál.
"Přinesu ti teplou polévku a pak si promluvíme" Navrhl a já jen přikývla, unaveně jsem zase zavřela víčka. Zdálo se mi to jako pouhý okamžik, kdy se mě dotkla Vollisova ruka a tím mě probudil.
"Omlouvám se nechtěl jsem tě vzbudit, jen ti kontroluji teplotu." Vysvětlil svoji dlaň na mém čele.
"To je v pohodě, děkuji. Ehm, mohla bych si dát tu polévku?" Optala jsem se když mi zakručelo v břiše. Vollis se na mě překvapeně podíval. "No víš, když si usnula chtěl jsem ti nechat, ale po hodině jsem dostal hlad a snědl ti ji. Po nějaké době i zbytek hrnce" Vysvětlil omluvně.
"Nějaké době? Počkej jak dlouho jsem spala? A kde…" Zmateně jsem se rozhlédla. " Kde je Christopher?"
"Mounty? No ten usnul ještě když jsem chystal tu polévku a spí do teď. Dohromady asi jedenáct hodin." Konstatoval při pohledu na hodinky. "Teda pokud nepočítám blouznění.." Uchechtl se.
"Já blouznila?" To už jsem se vyhoupla do sedu, popravdě to mé hlavě nejlépe neudělalo, ale žiji.
" Děvče ty si blouznila pořád, každou chvíli si něco povídala nebo křičela. I Monty říkal, že nepozná jestli si při vědomí nebo blouzníš." Zavrtěl hlavou jako by to bylo samozřejmé.
"Oh, a jak dlouho jsme sem jeli?" zajímala se ihned.
"Nevím to přesně ani já ani on." Při těch slovech kývl ke dveřím od pokoje, do kterého jsem naposledy viděla zmizet Christophera. "Ale něco kolem tří dnů. Bylo to opravdu náročné, ale udělal správně že tě přivezl ke mně. Sice ještě nevím co ti je, ale piš si že já na to přijdu. Jsem jednička" Chlubil se hrdě. "Hele já ti jdu udělat něco k jídlu a ty prosím neusni. Nechci tě budit." Usmál se na mě a zmizel do těch dveří.
Pokračování příště…