Když kastrol dopadl na zem, vystříkly zbytky mýdlové vody po zemi . Jeho rozmáchnutí se stalo symbolem který vyzýval k bitce.
"Jak to myslíš? Ty odsud chceš odejít?" Začal se mě naštvaně vyptávat.
"Ne odejít, jen nakoupit. Co se děje proč tě to tak rozrušilo?" špitla jsem třesoucím se hlasem.
"A jak se mám chovat když ty se vydáváš na smrt. Co? Tak řekneš mi to?" Řval už zuřivě a udělal prudký krok ke mně. "A ještě sama!!" Křičel, já se nemohla ani hnout měla jsem příšerný strach.
Bála jsem se že když se pohnu,ublíží mi. V očích měl skutečnou zuřivost. Do kuchyně vešel Vollis. Když viděl scénu jak se vyděšeně choulím k lince a Christopher se chytá mě snad prohodit zdí, okamžitě k němu přiskočil a chytl ho tak že nemohl hýbat rukami. "To je ten jed Lizí, není to on dělá to sním ten jed, je na něm už závislí." Vykřikl a podivným chmatem ho dostal k zemi. Ruce mu držel za zády a jedním kolenem mu k zemi tlačil hlavu, zatím co druhým ho tlačil na záda, aby ho udržel na zemi.
"Jdi pryč, ať ti neublíží!" Nakázal mi Vollis, já se však nemohla ani hnout. Christopher byl silný každou chvíli se musel Vollisovi vymanit. V té trýznivé situaci, mě něco napadlo. Christopher předtím mluvil o tom že mu pomáhá moje blízkost. V mžiku jsem se přikrčila a položila svoji dlaň na Christopherovo rameno. Začal se pomalu uklidňovat. To pro mě byl signál. Položila jsem mu ruku na tvář, moje doteky mu pomalu začali rozzařovat kůži. Stejně jako jeho tu moji. "Vollisi slez z něj, neboj už nám neublíží" Ujistila jsem ho . Když tak udělal Christopher vydechl a velmi pomalu se přetočil na záda. Zavřel oči a jako by si užíval mé doteky. Vollis jen stál a sledoval nás.
Christopher velmi pomalu vztáhl ruku k mému obličeji. Nejdříve jsem po přechozí zkušenosti ucukla, jak jsem mu ale dovolila se mne dotknout. Položil mi dlaň na tvář a palcem přejížděl pod mým okem .
"Děkuji a omlouvám se" Šeptl.
"To nic, bude to zase v pořádku" oplatila jsem mu optimisticky a trochu se usmála.
"Tvůj úsměv je tak příjemně hřejiví, chtěl bych aby tahle chvíle nikdy neskončila" Přiznal a druhou rukou mě chytl za mou druhou volnou ruku. Propletl naše prsty a pozvedl dlaně. Zářili.
"Páni, to se jen tak nevidí" Promluvil do ticha Vollis. Oba jsme s Christopherem vydechli a pomalu už jsme přestávali svítit, ale nezhasli jsme naše doteky vždy jemně osvětlovali pokožky.
"Zvládneš vstát?" Zeptala jsem se Christophera a sama vstala. "Snad" Přikývl a vyškrábal se na nohy. Začala jsem být nějaká unavená.
"Pokud vám to nevadí, šla bych si lehnou. Jsem nějaké moc unavená" Pronesla jsem k nim a rozešla se do obýváku.
"Eehh, jo Liz napadlo mě že by si ocenila samostatný pokoj, máš tam i postel a nějakou skříň. Je to tam vzadu" Usmál se na mě Vollis a ukázal na dveře do chodby.
"Děkuji, si moc hodný. Děkuji za všechno co pro nás, pro mě děláš" Usmála jsem se na Vollise a dopadala na mě větší a větší únava. Chtěla jsem ho obejmout, ale jak mile jsem udělala krok, podlomili se mi kolena. Vmžiku mě Christopher chytl do náručí, ještě než jsem dopadla na studenou podlahu. Cítila jsem na svém obličeji Vollisovi drsné ruce.
"Je vyčerpaná, potřebuje si odpočinout. Vzalo ji to spoustu síly" oznámil Christopherovi. "Vezmi ji do pokoje, prosím. Jen ji ještě vezmu krev" Mě osobně se nechtělo poslouchat, ale než jsem upadla do hlubokého spánku cítila jsem ještě jak mi Vollis vyhrnuje rukáv. Pak se mi to všechno rozplynulo.
Pomalu jsem si uvědomovala, že se probouzím. Neslyšela jsem žádné zvuky, kromě svého dechu. Ne moment, ještě něčí dech. Cítila jsem něžné doteky na své dlani, do víček se mi opíralo slaboučké světélko. Pomalu jsem je otevřela, ještě chvíli to bylo krapet mlhavé, ale potom se mi to vyjasňovalo. Přímo přede mnou jsem viděla Christopherův obličej, jemně se usmíval a koukal se na moji ruku. Ta byla položená dlaní vzhůru mezi námi, on jezdil jemně svým prstem přes moji dlaň a rozsvěcoval ji tak. Bylo to jediné světlo v místnosti, jinak tam byla tma jako v pytli. Slabé světlo osvěcovalo naše obličeje. Sledovala jsem jeho obličej, vnímala jeho doteky. A čím víc jsem se s ním cítila příjemně tím víc se naše kůže rozsvítila. Po chvíli se podíval na mě. Také jsem se usmála. Přestal se dotékat mé ruky a jemně položil dlaň na moji tvář.
"Nechtěl jsem ti ublížit, omlouvám se neměl jsem tolik vybuchnout" Šeptal potichu.
"To si nebyl ty, to byl ten jed. Nemáš se za co omlouvat. Je to blbost" ujistila jsem ho a chytla ho za ruku kterou měl na mém obličeji. O to více se rozsvítili.
"Já mám s blbosti utkaný kabát" Souhlasil a přisunul se blíže ke mě.
" Mě to nevadí" oplatila jsem mu šeptem a také se přisunula. Už jsme se téměř dotýkali obličeji.
Ozvalo se jemné zaklepání. "Mounty mohl by si na chvíli sem? Něco zajímavého jsem našel" ozval se Vollis potichu ode dveří.
"Půjdu taky" Usmála jsem se na Christophera ale zůstala jsem stále ležet v tomto objetí. "Jsi si jistá? Nechceš ještě odpočívat?" optal se starostlivě. "To je v pořádku, jdeme" Usmála jsem se a vstala. On mi byl hned v patách když jsme mířili do obýváku.
Pokračování příště....